Popularita intermitentního hladovění jako dietní metody v posledních letech vzrůstá. Řada studií prokázala příznivý vliv přerušovaných půstů na metabolismus a složení těla. Vyvstává tak otázka, zda intermitentní hladovění přináší prospěch i pro osoby s diabetem mellitem 2. typu a jestli je zařazení přerušovaných půstů do jejich životního stylu vůbec bezpečné. Na tuto otázku se mimo jiné snažila najít odpověď práce, kterou publikovali Albosta a Bakke v odborném časopisu Clinical Diabetes and Endocrinology.
Úvod
Inzulinová rezistence je jedním z největších problémů u diabetu 2. typu. Lze ji však snížit díky dodržování zásad zdravého životního stylu, například redukcí hmotností, zdravějším stravováním nebo pravidelným pohybem.
V posledních letech se stále populárnější dietní metodou stává intermitentní hladovění v podobě různých režimů přerušovaných půstů. Principem intermitentního hladovění je téměř úplná až úplná kalorická restrikce po určitý časový interval. Mezi nejčastější režimy patří intermitentní hladovění po dobu několika (typicky 16–20) hodin s časovým oknem pro příjem potravy, další režimy představují 24hodinové hladovění střídané dny s neomezenou konzumací potravin. Intermitentní hladovění může díky „přepnutí“ metabolismu přinášet řadu zajímavých benefitů, a to i pro jedince s DM 2. typu.
Pravděpodobný mechanismus účinku
Albosta a Bakke ve své níže citované práci rozebírají pravděpodobný vliv intermitentního hladovění na metabolismus. Jeden z hlavních rizikových faktorů rozvoje diabetu 2. typu představuje obezita. Tuková tkáň totiž funguje jako parakrinní a endokrinní orgán produkující řadu látek, například adipokin a leptin. Právě dysbalance těchto dvou hormonů je asociována s chronickým prozánětlivým stavem, který může vést k rozvoji inzulinové rezistence. Několik studií prokázalo, že intermitentní hladovění snižuje hladinu leptinu a zvyšuje hladinu adipokinu, což vede k snížení inzulinové rezistence i v případě absence redukce tukové tkáně.
V experimentech bylo prokázáno, že tento příznivý účinek je částečně dán přesunem z glukózového metabolismu na zpracování mastných kyselin a ketonů jako energie během hladovění. V případě intermitentního hladovění byl také pozorován největší úbytek viscerální a trunkální tukové tkáně, tedy té metabolicky nejvíce aktivní. Vedle nepřímého efektu na inzulinovou rezistenci byl prokázán rovněž přímý efekt intermitentního hladovění, a to prostřednictvím zvýšené aktivace 5' AMP-aktivované proteinkinázy (AMPK), tedy podobně jako při podávání antidiabetika metforminu.1
Výsledky studií
Intermitentní hladovění prokázalo slibné výsledky v několika klinických studiích, na které se Albosta a Bakke ve svém článku odkazují.1 Například Cho et al. v metaanalýze a systematickém přehledu klinických studií porovnávali efekt intermitentního hladovění u zdravých osob a pacientů s prediabetem. Při intermitentním hladovění byl pozorován pokles body mass indexu (BMI) o 0,75 kg/m2 během období od 4 do 24 týdnů. Současně byla při intermitentním hladovění pozorována signifikantní redukce glykémie nalačno v porovnání s kontrolní skupinou (−0,23 mmol/l; p = 0,003). U pacientů na intermitentní hladovce bylo dále pozorováno zvýšení hladiny adiponektinu (1008,87 ng/ml; p = 0,023) a snížení hladiny leptinu (−0,51 ng/ml; p < 0,001) v porovnání s kontrolní skupinou.2
Furmi et al. sledovali 3 pacienty s DM 2. typu po dobu několika měsíců. Pacienti dodržovali intermitentní hladovění v režimu 24hodinových půstů po dobu 3 dnů v týdnu. U všech účastníků došlo během studie k signifikantnímu poklesu glykovaného hemoglobinu, hmotnosti a během 1 měsíce hladovění také k vysazení inzulinové terapie. Zajímavostí je, všichni intermitentní hladovění dobře tolerovali, což podporuje předchozí zjištění, že pacienti v delším časovém horizontu snášejí intermitentní hladovění (střídané normální konzumací potravin) lépe než trvalou kalorickou restrikci.3
Gabelová et al. porovnávali režim intermitentního hladovění (25 % energetické potřeby v den hladovění, 125 % v normální den) s kontinuální kalorickou restrikcí (75 % energetické potřeby denně) a kontrolní skupinou v podobě obézních jedinců bez prokázaného diabetu. Po 12měsíční léčebné periodě byl v obou aktivních skupinách pozorován obdobný pokles hmotnosti, BMI a tukové masy. Nicméně u skupiny intermitentně hladovějící byla pozorována signifikantní redukce hladiny inzulinu nalačno (−44 %; p < 0,05) a redukce hladiny markeru inzulinové rezistence HOMA-IR (−53 %; p < 0,05).4
Závěr
Z výsledků dosud publikovaných studií vyplývá, že intermitentní hladovění může představovat benefit i pro pacienty s diabetem 2. typu. Jedním z možných pozitivních efektů je redukce hmotnosti a komplexní změna metabolismu v období hladovění vedoucí ke snížení inzulinové rezistence a úpravě poměru mezi leptinem a adiponektinem.
(holi)
Zdroje:
1. Albosta M., Bakke J. Intermittent fasting: is there a role in the treatment of diabetes? A review of the literature and guide for primary care physicians. Clin Diabetes Endocrinol 2021; 7 (1): 3, doi: 10.1186/s40842-020-00116-1.
2. Cho Y., Hong N., Kim K. W. et al. The effectiveness of intermittent fasting to reduce body mass index and glucose metabolism: a systematic review and meta-analysis. J Clin Med 2019; 8 (10): 1645, doi: 10.3390/jcm8101645.
3. Furmli S., Elmasry R., Ramos M., Fung J. Therapeutic use of intermittent fasting for people with type 2 diabetes as an alternative to insulin. BMJ Case Rep 2018; 2018: bcr2017221854, doi: 10.1136/bcr-2017-221854.
4. Gabel K., Kroeger C. M., Trepanowski J. F. et al. Differential effects of alternate-day fasting versus daily calorie restriction on insulin resistance. Obesity (Silver Spring) 2019; 27 (9): 1443–1450, doi: 10.1002/oby.22564.
