Na začátku března proběhlo v Plzni první setkání z plánovaného cyklu multioborových seminářů, který podpořila společnost Merck. Tematické těžiště zde bylo v kardiologii a diabetologii, tedy specializacích, které denně narážejí na problém, jak pacienty přesvědčit, aby dodržovali režimová opatření. Toto úsilí je jen málokdy korunováno trvalým úspěchem, což je pro lékaře zdrojem frustrace. Jak se s těmito pocity vyrovnat, bylo námětem sdělení hokejového trenéra a specialisty na psychologii sportu PhDr. Mariana Jelínka, Ph.D.
Mezi postavením lékaře a sportovního kouče jsou určité paralely – oba musejí pracovat s motivací, být citliví k emocím a zároveň si zachovávat určitý odstup. I o tom na plzeňském semináři hovořil PhDr. Marian Jelínek, Ph.D., jenž jako mentor spolupracuje s celou řadou českých špičkových sportovců. Z netradičního úhlu pohledu se věnoval tématu adherence. Konkrétně pak tomu, jak úspěšněji inspirovat nemocné na cestě směřující k redukci hmotnosti a dostatečné fyzické aktivitě. Zdůraznil, že nelze spoléhat na to, že se pacienti budou chovat logicky a rozumně. „Pacienti vědí, co by měli dělat. Většinou není problém v tom, že by neměli informace. V běžném životě se ale neřídíme tím, co je racionální. Kdybychom to dělali, nemáme obézní, nemáme kuřáky, všichni jsme přiměřeně fyzicky zdatní. Pacient ale vyjde ven z ordinace s letákem, kde má podrobně rozepsáno, jak by měl zdravě jíst. První, co udělá, je, že si dá vepřo, knedlo, zelo. Je si vědom, že by neměl, ale stejně si to objedná.“ Podle PhDr. Jelínka je to tím, že racionální informace nevede k akci, ale k pochopení (a i to jen někdy). „Naším cílem však není, aby lidé pochopili, ale aby změnili své chování – a to je mnohem obtížnější. Pro lékaře to znamená přehlídku ztraceného času a oprávněně se ptá, zda má jeho snažení smysl. Je to i otázka peněz, protože neustálé neúspěšné přesvědčování platíme ze svého pojištění my všichni. Není divu, že lékaři jsou unavení, nutí někoho, aby se choval ke svému zdraví zodpovědně, a on celým svým postojem jako by říkal: ‚Tak se mnou něco dělejte, vždyť si vás celý život platím.‘“
Blahobyt, ve kterém žijeme, přitom z hlediska žádoucí změny chování není výhodou. „Z našeho života mizí přirozená omezení, respektive se tato omezení výrazně posunují. To nám umožňuje radikální hedonismus, život bez limitů, který nás ale ničí. A bude to horší, lidí, kteří jdou po této cestě, bude čím dál více a bude čím dále těžší je motivovat. Jistě, lze limity přijímat dobrovolně, ale to umí málokdo.“
Během své kariéry se Marian Jelínek setkal s řadou excelentních sportovců, kteří to umějí. „Ty nejúspěšnější spojuje jedna věc: Extrémně milují, co dělají, a chtějí od toho extrémně hodně. My všichni chceme hodně, ale nechceme do toho tolik dávat.“
I když mohou být lékaři opakovaně rozčarováni tím, jak edukace nemocných nikam nevede, vzdávat by se neměli. „Může být lékař v klidu, když pacientovi řekne své a ten se dál ničí? Asi ne.“
Podle M. Jelínka by se ale lékař neměl snažit být stále a za každou cenu vlídný a chápající. „Lidský život probíhá ve třech zónách – zóně komfortu, zóně učení a zóně stresu. V zóně komfortu můžete člověka jenom potěšit. Je nám archetypálně daná – evolučně platilo: když nelovíš, tak odpočívej. Lidé prostě chtějí sedět a být potěšeni. Potřebují sytit potěšujícími prvky, které ale rychle vyprchávají a jejich hodnota se pro jedince snižuje. Co nás uspokojilo dnes, zítra nám už nestačí,“ popsal Marian Jelínek s tím, že moderní doba minimalizuje zónu učení, tedy ten prostor, který lze využít k seberealizaci, budování vztahů a skutečné radosti, která nemizí. „Zpravidla žijeme jen v zóně komfortu nebo v zóně stresu.“ Lékař by se přitom v případě potřeby měl cíleně snažit pacienta udržovat za hranicemi zóny komfortu: „Sám za sebe velmi dobře vím, že když si nebudu sahat na zónu komfortu v jídle, tak brzy budu mít 140 kilo. Uběhnout pár kilometrů pro mě nebude normální, každá větší pohybová aktivita pro mě bude neskutečný stres. Omezovat se v jídle je pro mě obtížné, a tak jsem téměř každé ráno už v půl šesté v Průhonickém parku a dám si šest až dvanáct kilometrů, musím si prostě na zónu komfortu sáhnout jinde. Myslím si, že lékař by měl pacienta cíleně držet v zóně učení, i když je to těžké a nepopulární. Jedině v zóně učení můžete začít mít rád pohyb. Jestliže si chceme k něčemu vybudovat vztah, musíme ze zóny pohody vystoupit a musíme z ní vystupovat cíleně, protože doba nás už k tomu nenutí.“
Jak motivovat přežranou lvici?
Musí ji bavit lov sám o sobě Fylogeneticky nejstarším motivačním prvkem je únik před negativními vlivy, to ale funguje jen do určitého bodu, pak již je nutné využívat jiné mechanismy. „Pokud je lvice hladová, lze ji k lovu motivovat snadno. I pacient, pokud se sám cítí ohrožen, bere informace jako pomoc a respektuje je. Motivovat k lovu přežranou lvici je ale něco jiného. Tam máme dvě možnosti. Buď počkat, až vyhladoví a bude opět dohnána k tomu, aby vystoupila ze své komfortní zóny, anebo ji vést k tomu, aby ji začal bavit lov sám o sobě, respektive si umět aktivně vybírat z možností pozitiv, která dané cesty mají.“
Za určitých předpokladů je možné, že při delším pobytu v zóně učení dojde k tomu, že se u člověka začíná vytvářet k činnosti pozitivní emoční vztah (zažívá například určité miniúspěchy…), a z donucení se stává nečekaně příjemný prožitek – jedinec se začíná seberealizovat. Sama činnost jej totiž naplňuje, touží po ní, nevysiluje jej, a navíc jejím prostřednictvím něčeho dosahuje, něco získává. Hovoříme o takzvané autotelické činnosti. Není ale účelem dostat nemocného příliš daleko, do zóny stresu: „V zóně stresu k úspěšnému navázání pocitu radosti z pohybu nedochází.“
Aby k takovému posunu mimo oblast stagnace došlo, je podle M. Jelínka nutné pracovat se subjektivním světem nemocného, především s jeho emocemi – a v krajním případě využít i tzv. emoční šoky. „Podle mého názoru není chyba hovořit například o tom, že nerozumné chování vede přímo ke smrti, a pacienta vystavit představě, co by jeho úmrtí znamenalo pro jeho blízké. Je to etičtější než jej nechat, aby se pomalu zabíjel. To, co nám chybí, jsou prožitky, ne informace, těch máme mnohdy až příliš. Čím více je zóna komfortu roztažena, tím větší emoční šok je nutný, abychom se z ní dostali do zóny učení. Jestliže si chci k něčemu vybudovat autentický vztah, musím ze zóny pohody vystoupit,“ zdůraznil PhDr. Jelínek s tím, že na druhou stranu není účelem dostat nemocného příliš daleko, tedy do zóny stresu – to už je z hlediska osvojení si žádoucí změny kontraproduktivní.
Převzato ze stránky: https://www.tribune.cz/clanek/45662-pacient-by-mel-vystoupit-ze-zony-komfortu