Léčivá látka pioglitazon je v současné době jediným používaným zástupcem skupiny thiazolidindionů. Kromě účinku na snížení hyperglykémie pozitivně působí i na snížení koncentrace triglyceridů a zvýšení HDL cholesterolu.
Mechanismus účinku pioglitazonu
Primárním mechanismem působení pioglitazonu je aktivace jaderných receptorů PPAR (receptory aktivované proliferátory peroxisomů). Jeden z podtypů těchto receptorů – PPAR-γ – má vliv na transkripci inzulin-responzivních genů. Tím ovlivňuje utilizaci a transport glukózy do buněk (zvýšená exprese transportního proteinu pro glukózu − GLUT-4) a také zlepšuje inzulinovou senzitivitu jaterních buněk. Pioglitazon má dále antiapoptotický účinek na beta-buňky pankreatu.
Kromě výše popsaného typického účinku je pioglitazon rovněž agonistou podtypu PPAR-α, který je místem účinku hypolipidemicky působících fibrátů. Pioglitazon tak duálně upravuje glykémii i spektrum lipidů – snižuje koncentraci volných mastných kyselin a cirkulujících triglyceridů a zvyšuje koncentraci HDL cholesterolu.
Klinické postavení pioglitazonu
V monoterapii se pioglitazon podává u diabetiků 2. typu, u nichž je kontraindikované podání metforminu nebo tento lék není tolerován. Monoterapie je výhodná, protože pioglitazon ovlivňuje rovněž uvolňování inzulinu, a působí tedy duálně, podobně jako například kombinace dvou antidiabetik. Pioglitazon tak výrazně zpomaluje progresi diabetu.
Ve druhém kroku léčby je pioglitazon vhodný pro dvojkombinaci s metforminem. Ačkoliv má tato kombinace výrazný antihyperglykemický efekt, hrozí pouze minimální riziko hypoglykémie. Pioglitazon má také příznivý účinek na lipidové spektrum a krevní tlak. Nezvyšuje tedy kardiovaskulární riziko a je vhodný pro pacienty s tímto rizikem.
Třetí krok léčby spočívá v přidání sulfonylurey, gliptinu, analoga GLP‑1 nebo inzulinu, přičemž v těchto kombinacích hrozí jen malé riziko reálných interakcí.
Nežádoucí účinky pioglitazonu
Pokud jde o nežádoucí účinky, jedná se hlavně o zvýšení hmotnosti a retenci tekutin se sekundárním snížením hematokritu. Dále je zde riziko srdečního selhání u predisponovaných pacientů a vyšší výskyt fraktur dlouhých kostí u žen. Při léčbě pacientů s alespoň jedním rizikovým faktorem pro rozvoj srdečního selhání (např. předchozí infarkt myokardu, symptomatická ischemická choroba srdeční nebo u starších pacientů) by měla být terapie zahájena nejnižší možnou dávkou a její zvyšování by mělo být postupné. U pacientů by měly být sledovány možné symptomy srdečního selhávání. Vzácně se mohou vyskytnout poruchy funkce jater, doporučuje se proto pravidelná kontrola jaterních testů u těchto nemocných.
Závěr
Postavení pioglitazonu v léčbě diabetu mellitu 2. typu je dáno jeho komplexním mechanismem účinku. Kromě vlivu na hyperglykémii působí i na další rizikové faktory, zejména dyslipidémii a hypertenzi. Při správné indikaci a kontrole není třeba se obávat nežádoucích účinků.
(jtr)
Zdroj: Šmahelová A. Pioglitazon – využití v léčbě diabetika 2. typu. Kapitoly z kardiologie 2013; 5: 122–125.
